03.08.2014

„Náš syn Petr Stráník byl zavražděn dne 22. 09. 2010. Již téměř čtyři roky bojujeme s orgány činnými v trestním řízení, abychom dosáhli spravedlnosti,“ říkají rodiče tehdy třiatřicetiletého Petra.

Syn se jim tehdy už několik dní neozval, to se běžně nestávalo. Raději se ho tedy vydali zkontrolovat do jeho pražského bytu, blížila se osmá hodina večerní.

Scéna, která se jim zjevila po vstupu do podkrovního příbytku, ale předčila jejich nejhorší obavy. Petr visel v rohu jedné z místností na provaze uvázaném za šikmý stropní trám, na zemi se válel skládací žebřík. Petrův otec syna okamžitě odřízl a položil jeho tělo na postel. Záchranná služba přes telefon radila, aby se snažil o umělé dýchání. Petrovo tělo už ale bylo zcela ztuhlé, žádné oživovací pokusy už neměly naději.

Policie chybuje hned na začátku
Když na místo dorazila policie, měla o případu po zběžném pohledu jasno. Po kauze Stodolových se má v podobných situacích vždy uvažovat nejdříve o cizím zavinění a až pak o sebevraždě, nikdy ne naopak. Tady o nějaké vraždě ale nemůže být řeč, na těle žádné stopy po zápase nebo zranění, tak k čemu dlouhé vyšetřování? Jenže právě tady policie dělá první chybu, na fotodokumentaci, na níž se můžete podívat ve fotogalerii, je totiž zcela jasně vidět, že na rukou má Petr krvácející oděrky, skvrny jsou i na nohou a zádech.

Dle sdělení vyšetřovatelů byla v době příjezdu policie už tma a nebylo tak možné popsat všechny detaily. Na to ale Petrovi rodiče logicky reagují: „Na popsání všech zranění způsobených na těle zemřelého bylo na místě činu málo světla, ale na rozhodnutí, že se jednalo o jednoznačnou sebevraždu, bylo světla dost?“

Důkladná pitva je zřejmě zbytečný luxus
Dalšího přehmatu se státní orgány dopouštějí při lékařském vyšetření těla zemřelého. Lékař provádějící pitvu si už všímá podivných nesrovnalostí, které příběhu o sebevraždě tak úplně neodpovídají. Volá tedy příslušný policejní úřad s dotazem, zda raději namísto zdravotní pitvy nemá být provedeno raději vyšetření soudní – to musejí provádět dva soudní znalci a je vykonáváno vždy, je-li v případu podezření na zavinění někoho cizího.

Policie ale soudní pitvu přes výslovnou žádost lékaře odmítá, my o důvodech takového počínání můžeme jen pochybovat. Může za tím být neochota komplikovat si od začátku jasný případ, snaha krýt pochybení vyšetřovatelů na místě činu nebo úsilí držet rozpočtové výdaje při zemi – zatímco zdravotní pitvu totiž hradí zdravotní pojištění zemřelého, obvykle dražší pitvu soudní hradí policie. Petrovo tělo tak bylo předáno příbuzným ke kremaci, aniž by se přitom prozkoumaly všechny možné důkazy, které teorii o sebevraždě zpochybňují.

Krev na rukou zemřelého, na místě činu ale ani kapka
Na Petrově těle je přitom podle pořízených fotek hned několik podivných skutečností. Už byla řeč o krvácejících skvrnách na rukou – policie je zdůvodňuje tím, že si je Petr způsobil během křečí, které po oběšení zpravidla následují. Jak je ale možné, že se krev nenašla nikde na stěnách, i když se Petr oběsil v rohu místnosti a záškuby rukou by tak musely zanechat stopy?

Krev se nenašla dokonce ani na Petrově oblečení, ruce navíc byly ve složené poloze, pravá ruka svírala prsty té levé. Že by si Petr po všech křečích a záškubech do takové polohy ruce složil, to považuje znalecký posudek vypracovaný ČVUT, který má redakce k dispozici, za velmi nepravděpodobné. Tento materiál vznikl na žádost právní zástupkyně pozůstalých Hany Marvanové a konstatuje i řadu dalších nesrovnalostí.

Zranění na nohou podle policie vznikla posmrtnou manipulací s tělem. Když by ale Petrovo tělo bylo opřené o cokoliv v místnosti (žebřík, postel, plátěný box), vzniklá otlačenina by vypadala úplně jinak. Stejně tak poloha hlavy při nálezu neodpovídá rýhám na Petrově krku.

Posudek hovoří jasně…
A tady jsme se dostali k další závažné pochybnosti. Posudek ČVUT na rozdíl od většiny znalců tvrdí, že na krku se nacházejí hned dvě strangulační rýhy. Odpověď zastánců teorie sebevraždy může znít: dvě rýhy vznikly při oběšení tak, že se smyčka při pádu těla posunula o něco výš. V tom případě by ale ta horní měla být logicky silnější než ta spodní, v Petrově případu je to ale právě naopak.

Konečně na Petrově krku jsou na fotkách znatelné dvě červené skvrny. Podle Petrova otce, který se musel chtě nechtě pustit do vlastního vyšetřování, odpovídají zásahu paralyzérem. Opět další indicie, která odpovídá spíše vraždě než smrti vlastní rukou.

Podivný dopis na rozloučenou
Policie má ale jasno a jako důkaz si bere dopis na rozloučenou, nalezený na místě činu. I kolem něho je ale spousta otazníků. Předně je napsaný jenom na počítači a chybí mu jakýkoliv podpis. Navíc v Petrově bytě nebyla žádná tiskárna a že by si někdo tiskl dopis na rozloučenou někde venku, přinesl si ho domů a pak spáchal sebevraždu? Už jen takto napsané to zní více než podivně.

Dle policejních orgánů byl Petr ve špatném psychickém stavu, opustila ho manželka a on kvůli tomu navštěvoval psychiatra. Když se ale podíváme na fakta, situace už zase vypadá trochu jinak, než jak ji líčí policejní verze.

U doktora byl Petr jen jednou, což o hluboké depresi příliš nesvědčí. Podle rodičů byl navíc sice z plánovaného rozvodu zklamaný, k sebevraždě měl ale rozhodně daleko. Pár dní před osudným dnem spolu zcela běžně rozprávěli, nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl skončit se životem.

S důkazy mizí i naděje na spravedlnost
Na důvěře v policii nepřidá ani to, že se ztratil originální videozáznam z místa údajné sebevraždy – byl prý přemazán dalšími případy. Dostupné obrazové materiály navíc policie nechce pozůstalým vydat k okopírování, přestože na to mají dle §65 trestního řádu ze zákona nárok. Policii prý ve vydání brání závažné důvody, jaké okolnosti to ale jsou, to už policie ale pozůstalým sdělit nedokázala. Při interpelaci v Poslanecké sněmovně k tomu současná ministryně spravedlnosti Helena Válková řekla: „To, jak zareagoval policejní orgán a potažmo potom dozorový orgán, nepovažuji za správný postup. Neznamená to, že tento postup by byl ovšem nezákonný.“ I ministryně Válková tak musela uznat, že orgány sice možná jednaly formálně v souladu s předpisy, věcně byl ale jejich postup zcela nesprávný.

Dozor nad případem byl navíc podle advokátky Marvanové chybně přidělen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 a ne Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Ve vyšetřovacím spise přitom došlo k přečíslování jednotlivých dokumentů, což už samo o sobě je důvodem k prošetření ze strany dozorujících orgánů.

Nechápe ani exministryně Benešová
K celé věci se při senátním jednání vyjádřila kriticky i tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová: „Pokud je tam podezření z násilné smrti, tak by věc neměl dělat obvodní státní zástupce. To se nám již vymstilo v kauze Stodolových.“ Objevují se přitom stále nové důkazy, které vybízejí k novému prošetření – podle zprávy Oddělení analytiky pražské policie někdo na Petrově telefonu aktivně odmítl hovor v době, kdy byl Petr už minimálně 23 hodin po smrti.

Opět si čtenář může udělat vlastní závěr, zda je případ skutečně tak jednoznačný, jak to vidí státní instituce. Že se pochybilo na začátku vyšetřování je snad ještě možné pochopit. Že ale mizejí originály důkazů, ignorují se znalecké posudky a státní zastupitelství tomu nečinně přihlíží, to už je nepochybně věc o řád závažnější.

Zdroj: Krajské Listy

Důvodem vytvoření kopie článku ze zdroje je to, že se ztrácí příliš mnoho informací a byla by škoda, aby se tento článek také ztratil.